Setkání se svatým Františkem

Bernard Říský, OFM

20. května 2003

Klub u Panny Marie Sněžné, Jungmannovo náměstí, Praha

Bernard:

Tak já vstanu, vy seďte. Já vás tady všechny vítám, žasnu, co vás tady je, a vůbec nevím, ke komu tady vlastně budu mluvit. To se nakonec uvidí. Až toho budete mít dost, tak máte možnost protestovat nebo nějakým způsobem reagovat. Dále - abyste viděli, jak vypadá františkánský hábit, ne františkán - tak to je toto (ukazuje hábit). A když se to udělá takhle, tak je to kříž, do kterého se oblékáme, abychom nezapomněli, že je znamením největšího utrpení, největšího ponížení a největší slávy. Abyste neměli strach, protože na každého dopadne, je vám to jasné, ne? To aby ten život za něco stál, protože když se žije jen tak pohodlně, tak je to moc povrchní, ale jak jde o život, tak už je to něco jiného. Jakou máte představu a co chcete slyšet? Víte to nebo nevíte?

Hlas:

Bernarda!

Bernard:

Bernarda? A jéje! Ten ani moc nemůže, těžko lapá dech... No ale můžeme začít.

Svatý František se narodil roku 1182 a stihl umřít ve 44 letech, a sice roku 1226. Byl to obyčejný člověk a ještě ke všemu neduživý, a přece zanechal takovou stopu v dějinách, že můžeme říci, že to je vlastně největší reformátor. A ten jeho odkaz je stále živý, jenom díky jeho synům trochu vyprchal. V čem je ta jeho velikost? Možno říci, že v té jeho chudobě, kterou žil. Je to důležité pro naši společnost, která propadá konzumu. Kdežto František na to měl jiný názor - když potkal někoho, kdo byl chudší než on, tak říká: „Bratři, my musíme tomu našemu bratru vrátit to, co máme, protože on je chudší než my, to nejde.“

Jak k tomu přišel? K tomu musí být motivace, jinak to člověk neutáhne. Je to jasné, ne? Víte, ale má to zase své strašné výhody, protože když jsem byl ještě o něco mladší a ten svatý František mě takhle chytil právě tou chudobou, která nebyla jenom chudobou (ono to má mnoho věcí spojených), tak jsem si pravou chudobu zažil až za tou zdí, víte?

To byla velká výhoda, protože tam jsem neměl vůbec nic, veškerý majetek konfiskovaný, a byl jsem jenom na tom, co jsem tam dostal, a měl jsem vědomí, že nikdo u nás v republice není chudší. Tak jsem měl z toho takovou poctivou radost, protože konečně jsem se dostal k realizaci svého ideálu. Jak tehdy soudruzi tak strašně jeli proti řeholnímu stavu, napadla mě taková myšlenka, že založíme nový řád, kde se bude noviciát odbývat v kriminále. A co by ti chudáci s tím dělali, ne? Protože jak by nás zavřeli, tak by nám tím pomáhali do řehole... Jenže tenkrát jsem nebyl ani šikovný ani průbojný, abych to prosadil, a oni nám zatím odešli, chudáci.

Takže svatý František vlastně inspiroval i Gándhího. To je úplně nová rovina života, a teď jde jenom o to, vzít ji a najít v chudobě její klad, čím obohacuje. A motiv? Ten je celkem jednoduchý. Když František hledal svou cestu, tak se chodil modlit a uvažovat o ní do jeskyní. Tam dostal toto světlo, že se Kristus pro nás stal chudým a že nám dal všechno, i svůj život. Z lásky! A to ho tak vzalo, že chodil po assiských ulicích a plakal: „Láska není milovaná“.  Myslím, že se mu tenkrát ani moc nesmáli. Dneska by to měl asi horší.

A když tedy jeho Pán dal všechno za něj, za člověka, za lidstvo, položil za to i svůj život, tak se slušelo, aby mu taky František dal všechno. Ono to vždycky tak nejde, jak by si to člověk představoval. Samozřejmě, ne každému je dopřáno, aby mu k té chudobě pomohli soudruzi estébáci jako mně, ale jedná se o postoj srdce, a to má přece každý. To je právě to krásné, že František chtěl všechno dát z lásky. Když se teď jenom podíváte kolem sebe na tu rozvodovost manželství, proč se lidé rozvádějí? Protože se nechtějí dát, chtějí být hýčkaní svým partnerem, a když se jim to nedostává, tak hledají jiného. To je z jedné i druhé strany. Je to všechno vlastně z toho, že lidi nechápou lásku jako šanci se dát, rozdat, sloužit někomu. A o to jsou chudší, protože vztah vzniká na principu sdílení, a vztah je něco, co člověk potřebuje, co ho dovede naplnit. Sice ho nejdřív o všechno připraví, ale stejně pak dostane víc. To je právě to, že je potřeba ztratit svůj život, abychom ho našli.

A je to právě tato chudoba, na prvním místě chudoba od sebe, na druhém místě chudoba od svých plánů, o co jde. František zpočátku nevěděl, co od něj Pán chce, a vlastně ani nechtěl založit řád, a takhle to dopadlo! Už nás má na svědomí hezkých pár století... On chtěl jenom hnutí, ale tehdy to jinak nešlo, než aby založil řád, schválený Římem, jinak by byli bratři pokládáni za bludaře, podobně jako byli albigenští. Ono tenkrát běhalo po světě dost takových nadšenců, třeba i pro evangelium. Bylo to takové trošku nepřehledné.

Tak byl František vlastně dostrkán k tomu, že založil řád, aby mohl fungovat mezi lidmi. Jinak se mu mohlo stát to, co prvním bratřím, kteří přišli do Německa. Ti neuměli německy a tak když se jich Němci ptali, jestli jsou bludaři, oni na to uměli jenom „ja, ja“, tak je tam zbili a vyhodili. Až teprve když se mezi ně dostal nějaký ten bratr, který uměl německy, tak mohli uspět v misii. Jak vidíte, tak nedorozumění bylo vždycky dost, přesto chudoba dovedla zapálit nadšení celého světa. Dovedete si vůbec představit, že kolem roku 1250, to bylo za nějakých třicet, čtyřicet let, měla Evropa, tehdy jen řídce osídlená, půl milionu františkánů? To je na zabití! Tak silná byla ta myšlenka. Každá doba má své přednosti a těžkosti, ta naše současná samozřejmě taky.

František chtěl být posledním z lidí. Jak už jsem říkal, když viděl někoho chudšího, tak se mu snažil dát všechno, co měl navíc. A když jeden žebrák neměl co na sebe, tak mu František dal svůj hábit. Když se o tom doslechl jeho představený, dal mu nový hábit a zakázal mu, aby ho někomu dával. Jenže František, když zase potkal dalšího žebráka, tak říká: „Bratře, já ti nemohu ten hábit dát, ale když mě svlíkneš, tak se nebudu bránit.“

Jindy se loupežníci dobývali do kláštera a bratři je tam nepustili. František tam potom za nějaký den přišel a oni mu říkali: „Chtěli nás přepadnout, ale my je nepustili.“ A František říká: „Bratři, co jste to udělali, vždyť oni mají hlad, tak hleďte, najděte všechno to, co máte nejlepší, a odneste jim to do lesa i s nějakým tím vínem, jestli máte, a odproste je za to, že jste jim nechtěli nic dát.“

Ovšem doba se mění. Takže když jsem po častých vykradeních fary prohlásil, že kdo okrade františkána, má dobrý skutek, protože mu pomáhá k chudobě, tak tomu naši páni na diecézi nemohli rozumět. Pořád mě přesvědčovali, že to není moje, ale že je mi to svěřené, a že to musím bránit. Tak jsem se jim snažil vysvětlit, že nic proti tomu, ale že je to má psychologická obrana, abych z toho nemalomyslněl, když mi každý týden nebo čtrnáct dní něco vykradou, jednou kostel, jindy faru, pak další kostel, druhou faru, tak jak to má člověk přežít, ne, aby nezmalomyslněl? Tak to musí brát taky s humorem.

Bohužel dneska je společenská situace úplně jiná, než byla ve 13. století. Takže náš otec Vladimír, táhneme to spolu pouze posledních 63 let, tak ten chce žít pro bezdomovce. Vždycky přitom zkrachoval, samozřejmě, a když mu plzeňský biskup dal k dispozici faru v Dobřanech, tak mu ji vybydleli.

Stejně tak náš spolubratr Cyril, když jim chtěl pomáhat, tak odešel z kláštera a spal s nimi na hlavním nádraží a podobných místech. Tak toho zase naučili pít, nebo spíš chlastat, on byl totiž z východního Slovenska, a tak mu to nebylo tolik proti srsti.

U nás na Vysoké byl podobný případ. Máme tam evangelického bratra faráře, ten chtěl jít v padesátých létech s lidem, a tak chodil s chlapy dělat na státní statek. Jenže oni ho pak vždycky zatáhli do hospody, až se z něj stal alkoholik a skončil v domově důchodců.

Takže ona to je taky záležitost hodnotového systému společnosti, protože když jí neříká nic, že se tady někdo chce dát, tak chce zákonitě stáhnout takového posla na svou úroveň. A tak my nevíme, co s tím, a myslím, že ani vy mně neporadíte, protože to je problém, který se zdá neřešitelný.

A teď co vlastně dělal František, když nevěděl, co má dělat? Stahoval se do soukromí, do modlitby, a pomáhal si ještě postem. Představte si, že rok má 365 dní, a on během něj prožil pět čtyřicetidenních postů. To znamená za ten rok celých 200 dnů! Proč? Nebylo to kvůli tomu, že by měl potíže se žlučníkem, ale protože se chtěl dostat k Pánu a slyšet jeho hlas. Co ten Pán ode mne chce. K tomu si pomáhal samotou a uchyloval se proto na osamělá místa, aby nikoho neviděl a nikdo ho nevyrušoval, a aby mohl naslouchat. Také aby byla jeho duše citlivější, tak se postil. To víte, že když má člověk plný žaludek, tak se mu nejlepší mluví o postu. Máme to vyzkoušené. Pro vás je ten půst trošku náročnější záležitost, ale to nevadí.

Takže František čerpal tuto sílu či světlo jenom z bytí s Pánem. Možná máte zkušenost, že je to pěkná šichta, ne? Ztišit se tak, abych slyšel - tady vevnitř - jeho hlas. A přitom se musí být svobodný, právě chudý i od svých představ, protože když máme představu, že toto je můj ideál a já musím za ním jít, jinak nebudu šťastný, tak obyčejně špatně pochodíme.

Když jsme byli mladí, taky to jednou bylo, tak měla naše provincie asi čtyřicet kněží. To bylo ve čtyřicátém roce. Pak během nějakých sedmi nebo osmi let nás bylo vysvěceno dvacet mladých, to znamená další polovička provincie. My jsme si tehdy mysleli, že obrátíme svět, a otec Inocenc samozřejmě plánoval, jak to budeme dělat. Jenomže Pán nám řekl: „Heleďte, chlapci, já vás teď zrovna nepotřebuji, jděte si na dvacet let odpočinout! Ale tak mi zase splnil mou touhu poznat, co to je život - že mě protřel všemi možnými prostředími, a tedy i takovými, kam bych se sám nemohl dostat, ne? Tak jsem mu za to velmi vděčný, za dvacet let takového mimořádného života, kde jsem mohl pěstovat chudobu, a kde jsem se musel taky živit prací vlastních rukou, i když jsou nešikovné. Ale uživil jsem se, jak je vidět. A poznával jsem, o co těm lidem vlastně jde. A právě proto, že byli takoví, tak jsem se učil mít rád lidi, protože jsou slabí. Protože všichni jsme slabí. Protože každý z nás by byl rád dobrý, kdyby na to měl, ale když na to nemá, tak je ošklivý a zlý a nemůže být šťastný.

To je právě to veliké Františkovo poselství - je to poselství pokoje. Aby tu byl pokoj, ten Kristův. A to je taky náš františkánský pozdrav - „Pokoj a dobro“ -  ten jsme převzali od Františka. František posílá své bratry do světa, aby nesli právě tento pokoj. A když se támhle kdesi starosta s biskupem hádají, tak tam pošle bratry, aby jim zazpívali Sluneční píseň s tím veršem „Buď veleben, můj Pane, za ty, kdo odpustí z lásky k Tobě“.

Vlastně jsou útrapy v každé době. Šťastni ti, kdo spolu pokojně zůstanou. Nejvyšší sám budeš jim korunou... No a myslím, že ten zpěv bratra Pacifika tenkrát ani nebyl nijak přehnaně sentimentální, když tím přivedl biskupa se starostou ke smíru.

A to je vlastně takový náš úkol.  My taky musíme naslouchat, co vlastně Pán od nás v dané situaci chce. Myslím, že to je vnášení Jeho pokoje do této nepokojné doby a společnosti. A s tím pokojem je zase spojená radost, protože to je život na jiné rovině. Znamená to, že já nechci nic pro sebe, protože všechno, co potřebuji a co budu potřebovat, to musím dostat, a když to nedostanu, tak mi tím Pán říká: „Hele chlapče, tak tohle nepotřebuješ.“ Takže za to mohu poděkovat taky. A já jsem svobodný a nechám se vést - dovedu to sice špatně, ale snažím se unést svou slabost, svou člověčinu.

Víte, říkám, že každý máme nezadatelný dar jít těm druhým na nervy. A myslím, že ho dost používáme. A teď to unést a to je zase ta chudoba, že nemůžu jít za svými představami o své dokonalosti, protože o to vůbec nejde. Jde o jedinou věc, o dobrotu srdce čili o lásku. A to, jestli jsem takový nebo makový, na tom nezáleží. Právě proto chtěl být František posledním z lidí, protože to byl Kristus, který jemu i nám dal tento vzor. A proto když to nemůže byt člověk, tak je pyšný, protože František říkal, že kdyby Pán Bůh dal tolik darů tomu největšímu uličníkovi, tak že by byl lepší než František.

Víte, když chceme někomu pomoci, tak máme dvě možnosti: Buď ho chytit za pačesy a táhnout nahoru, aby rostl, ale za to nám asi moc vděčný nebude. Nebo máme možnost se k němu sklonit a pozvednout ho od země zespoda za nohy, ne za vlasy. Ukázat mu jeho důstojnost, protože lidi si sami sebe neváží. Víte, proto když František chodil, tak každému říkal: „Pane.“ Každému žebrákovi říkal pane bratře a bral to od těch žebráků až k papeži, také říkal pane papeži, a tím vyjadřoval úctu, která zase vycházela z té jeho chudoby. Z toho, že sám sebe přijal. No a když přijmu sebe, mohu přijmout i ty druhé. Když nepřijmu sebe, tak to odnesou ti druzí, že ti jsou tím vinni. Znáte to, ne? Mám takovou milou vzpomínku. Měl jsem kostelníka a ten především rozsvěcoval svíčky na oltáři, já mám rád ty velké, dlouhé, teď už je snad ani nedělají, a on to nemohl rozsvítit. A když se mu to nepovedlo, víte, co udělal? Běžel do první lavice za svou manželkou a říkal: „Ty tady sedíš jako pecka!“

Věřím, že vám to není cizí. Víte, když člověk příjme tu svou omezenost, tak je svobodný. Když nás bylo v Kartouzích tak trošku víc na jednom místě, byla tam místnost 22,5 m² a nás v ní bylo 18, tak to tam občas bylo trošku náročné. Já byl tehdy mezi nimi nejmladší, a když na mě někdo vyjel: „Prosím tě, jak můžeš toto? Co jsi zač?“ tak já mu říkám: „Podívej se, ty mě nemáš odvahu unést ani nějakou tu hodinu denně, a já se přitom musím unést čtyřiadvacet hodin denně, a to po celý život, polituj mě!“

Víte, to je strašně osvobozující! Stačí jenom přijmout sama sebe a být za to vděčný, protože Pán si vždycky vybírá to, co není k ničemu, aby zahanbil to, co ze sebe něco dělá, to vidíte na nás, ne? Ale když se to přijme, že moje slabost je vlastně důvodem, že mne Pán přitáhnul blíž k sobě, tak se přece za to nemohu stydět, že jsem takový nebo onaký. A to je tak krásná svoboda, ze které vychází pokoj. Když jsem v pokoji sám se sebou, mohu ten pokoj rozdávat dál a ten pokoj je ještě darem Božím navíc. A víte, měli bychom lidem ukázat tu krásu pokoje, který vychází ze svobody, že nic pro sebe nechci, protože všechno musím dostat, ne? Pán slíbil, že když budeme hledat Boží království a jeho spravedlnost, tak že všechno ostatní nám bude přidáno. Tak to je to naše hledání Božího království. To není žádné takové putování za nějakou zlatou horou! Boží království je v nás, a sice v našich vztazích... Víte, jsem už teď sice zápecník a moc už nikam večer nejezdím, ale když jedu takhle večer do Mělníka, tak tam vidím stát osvětlené paneláky, vypadají jako králíkárny, a říkám si: „Pane, kolik těch lidí tam je a jak asi jsou šťastni?“

Člověk může být šťastný, jenom když se dá, když slouží. Když ztrácí svůj život, to nám ukázal František. A taky když se ztiší. Dovedeme se ztišit? Mlčet a naslouchat tím vnitřním uchem. Stojí to za to se o to snažit. K tomu musí být člověk vyrovnaný, protože jakmile má nějakou myšlenku, která ho posedne, že něco musí a tamto že se mu nemělo stát, tak nic neslyší. Ale když se přijme a když může říct, že se mu v životě nepodařilo pokazit jenom to, co opravdu nešlo, a že se tedy učí chválit Pána a život tím, že bere ty své průšvihy, tak dojde svobody. Svoboda mu dává pokoj a v tom pokoji zase, to se mu uzavře jako kruh, vidí ty druhé úplně jinak. Protože když je ten Pán má rád, tak co proti tomu já nadělám? On si je stvořil takové, a říkám, že v blbosti je dar Boží, protože snižuje odpovědnost.

A tak jenom záleží na tom, abychom se naučili Pána chválit za svou pitomost. A když vidím, že ten druhý je hozený na tu stranu a já na onu, tak když za to dovedu poděkovat, že jsme každý hozený jinam, abychom se neutloukli, tak je to dobré, ne? Přitom vůbec nezáleží na tom, jestli jsem chytrý nebo šikovný nebo hezký nebo mladý nebo fousatý. Záleží jenom na tom srdci. A tak je dobré zeptat se, jak asi vypadá to moje srdce a co by tomu říkal František. Když přijmu sám sebe, tak musím přijmout toho druhého a jsem bohatší – o ty vztahy.

Právě proto Františkovi záleželo tolik na prožívání bratrství. Jak mezi bratry v úzkém slova smyslu, tak s lidmi ve světě. Kde je bratrství, to ještě neznamená, že se bratři musí mít rádi, protože největší nenávist vzniká právě mezi sourozenci, historicky třeba mezi Židy a Araby... To bývá v některých rodinách běžné, přesto bratrství lidi sjednocuje. To jsou slova: „Jedné krve jsme ty i já,“ znáte to? A tím se právě obohacujeme, že přijímáme ty druhé jako František. Ten nepohrdal ani bratry loupežníky, a tak byl bratrem všech lidí, a ti to cítili. Proto ani moc nemusel kázat, řeč bývá pramenem nedorozumění, ale když někdo vyzařuje Kristovu dobrotu a lásku, tak je to víc než jakákoliv slova.

Právě tím zapálil František světlo půl milionů lidi, a mělo to ještě další důsledky. Víte, lidi jsou odjakživa pyšní, a když se někdo na někoho křivě podívá, tak druhý hned „já ti ukážu“. Dřív to chodilo ještě rychleji, tenkrát byly na denním pořádku souboje a lidi si pomáhali do nebe, jak uměli. Když k Františkovi přicházeli lidi, že by chtěli žít jako on, a měli přitom rodiny a nemohli své děti a manželky opustit, tak pro ně založil ještě třetí řád. Ten první řád, to byli muži, a ten druhý byl pak ženský, sestry klarisky, dcery svaté Kláry, pečlivě zavřené v klauzuře.

Ty klarisky byly stejně tak praštěné jako ti bratři. Představte si, že když k nim v polovině 13. století přišel do kláštera papež Alexander, nevím už kolikátý, snad pátý, a viděl, jak krásně si tam žijí, tak jim říká: „Milé, sestry, řekněte si, jaké chcete privilegium, já vám dám všechno, co mohu.“ Sestry ho tenkrát žádaly, aby směly být chudé, aby nemusely mít vůbec nic. Předchozí papež jim totiž nařídil, že něco mít musí. Tak jim to milý papež Alexander povolil - dobře, buďte si tak chudé, že nebudete mít vůbec nic. A to bylo pro ně tenkrát privilegium! Máme k tomu dneska dost daleko, co?

A když takhle chtěli žít někteří lidi ve světě, tak pro ně František založil třetí řád s podmínkou, že nesmí nosit zbraně. Samozřejmě jim  tím zatrhl ty zbytečné souboje, protože těm chlapům pak už nezbývalo nic jiného, než nějaké ty řeckořímské zápasy. Z toho se pak vyvinul sport... Ten se nám teď zase pomalu vrací do těch původních forem, nedávno dokonce lidi volali „Haška na Hrad!“, toho hokejistu, to bychom tomu ale dali!

Takže ono to mělo i sociální dopad, že František znemožnil těm lidem souboje. Když chceš být chudý, tak to snes všechno, a když ti někdo řekne něco nepěkného, tak se  neurážej.

To byla jedna stránka, a druhá stránka byla opět sociální, že bratři museli pracovat vlastníma rukama a nesměli si vymáhat odměnu za práci. Když pak byli večer odměňováni za svou práci, museli jít až poslední. A protože tehdejší lidé měli přece jenom vůči řeholníkům nějaký respekt, tak se pak styděli nedat poctivě ostatním dělníkům, kteří tam pracovali. A přitom si bratři nesměli o tu odměnu žádat, domáhat se, takže byli vlastně osvobozeni z toho, aby se museli o sebe příliš starat.

Proto taky mně dělalo potíže žádat o nějaké odškodnění, a když jsem ho dostal, tak jsem měl další starosti, co s těmi penězi, protože smět být tak pěkně zavřený a ještě za to pak brát peníze, tak to mi připadalo trapné, ne? Ale nakonec jsem to po poradě s představenými uznal, tak jsem to dostal a trapné je teď zase to, že říkám: „Já mám starosti s penězi.“

Ne starost o peníze, ale s penězi, protože já jich teď mám na poměry spoustu, ale nemohu si za ně koupit ani paklík tabáku, svědomí mi to nedá a musím to jedině dostat. Naštěstí teď už toho stejně moc nenakouřím, protože nemůžu dýchat, to jsou ty hříchy mládí, a tak se mnou Pán Bůh nemá moc velké starosti. On mi ten paklíček tabáku stačí hodně dlouho.

Takže to byl ten aspekt sociální. Vydržíte to ještě dál?  To už je hodin... To jste hodní. Když jdu někomu na nervy, jako nebožce hospodyni, tak říkám: „Já vám pomáhám do nebe.“ „Ale já sama, já sama!“ Tak vám alespoň ukazuji cestu. Když to budete praktikovat doma a dokážete se zasmát sami sobě, tak poznáte, jaká je to úleva. Ten humor, víte. Co myslíte, hodně nám schází? Ale neberte to tak vážně.

Když měl náš otec Jeroným primici u Třebíče, jeho výchovu jsem taky ovlivňoval nějaký čas, tak mě mezi jiným děkoval za to, že si ode mě vzal jednu věc, jedinou větu, kterou by nechtěl zapomenout: „Neber se tak vážně!“ Ty druhé bychom ale měli brát vážně, jenom sebe tolik nemusíme.

Bratrství s lidmi vedlo Františka i k bratrství s přírodou, a tak se nám stal dokonce patronem ekologů. Když má člověk otevřené srdce, tak dovede žasnout. Ještě dovedete žasnout? Opatrujte si tento dar žasnutí, protože to nás dělá mladými, i když má člověk skoro osmdesát. A žasne sám nad sebou. Máma nade mnou taky vždycky žasla a říkala: „Do čeho to Pán Bůh duši dal!“ A znala mě tedy dost dlouho...

Víte, když se potom díváme kolem sebe, je to úžasné. Na to stačí pohled do jarní přírody a potom na všechno to živé. Protože když si vážím svého života, tak potom nalézám v přírodě úctu k životu jako takovému. Proto nechtěl František nic zašlápnout, nějakého toho broučka, nebyl sice nijak úzkostlivý, ale nechtěl. Nebo kázal ptáčkům, povzbuzoval je ke chvále Pána, protože to všechno byli jeho bratři.

Když jsme byli navštívit Assisi, tak jsme tam viděli sochu svatého Františka s bílými holuby, a já myslel, že jsou to nějací hlinění holubi, ale oni byli živí... Tomu vůbec nerozumím, jak to měli zařízené, protože ti holubi toho svatého Františka ani nepokáleli, přestože se jim to všeobecně daří. Na tom snad ani nezáleží, zázrak to není, ale je to takové krásné, že my můžeme obdivovat život v jakýchkoli formách, protože život, to je tajemství Boha, a on se o tento veliký dar života dělí s celým svým stvořením.

Víte, potom to má dopad i na to, že když mám úctu k životu, tak ho nemohu zašlápnout ani před narozením ani při umírání, protože je to život. Je to naděje. Je to něco krásného a nepochopitelného a přitom je to realita našeho života, naší zkušeností. Tak nás František obohacuje právě tou svou prostotou, jenom tak, že dovede přijímat svůj život a proměňovat ho ve chválu. Chválu tvůrce, chválu života, a to znamená ten kladný vztah, že život je dar. Dostal jsem ho pro to, abych byl užitečný těm druhým.

Je nám to vždycky jasné? Možná teoreticky... Jde o to, že nejenom celý život jako takový, ale každý den, každou hodinu jsem dostal proto, aby z toho měli nějaký užitek moji bližní a hlavně ti nejbližší. A tohle je odpovědnost za život, za jeho naplnění. To je někdy dost nepříjemná myšlenka. Na to se dá použít zpytování svědomí, vždycky večer, jestli jsem byl za celý ten den vůbec někomu k užitku. Přitom se vyplatí nad tím hlouběji zamyslet, abychom mohli mít jednak dobrý pocit, že jsme ten den neprožili úplně marně a naprázdno a jednak, když se nám to povede, ten den jak se patří vyprázdnit, abychom ten příští začali lépe.

Víte, a ta prostota Františkova je okouzlující. A když málo zapalujeme, tak je to z toho, že málo hoříme, my kluci františkánský. A tak mějte s námi trpělivost a radši nám pomáhejte, než abyste nám šlapali na krk za to, že nesloužíme. Snažíme se a každý to děláme, tak jak dovedeme, a i když je to blbý, tak se tím snažíme chválit Pána, protože nezáleží na tom, co dělám, ale abych to dělal z lásky.

Víte, tohle je taky taková zajímavá věc. Když něco dělám, jak to dělám? Proč to dělám? Víte, na těch svých toulkách životem jsem se naučil, že i to peří v kriminálu se dá drát radostně, protože je to jenom tak! Je to prostě moje povinnost, víte? To je strašně zábavné, zvlášť když u toho nemůžete ani pořádně dýchat, abyste si to peří nerozfoukli, a musíte sedět osm hodin na jedné židli... Jenže když i tohle vydržím dělat z lásky, tak to dostane úplně jinou barvu. Pán Bůh mě protáhl všemi možnými způsoby obživy, a když se mě jednou na nějakém úřadě ptali na povolání, tak jsem odpověděl, že jsem celoživotní fušer, protože se vždycky živím něčím jiným, než čím mám. Ta úřednice tomu asi moc nechtěla rozumět, ale to byla její věc, ne?

A bylo to všechno dobré, protože jsem si osvědčil, jak jsem vlastně nešikovný. Protože jak bych jinak přišel na to, že jsem nezkazil jenom to, co opravdu nešlo zkazit?

Naučit se to brát a dělat to z lásky, to máte jedno, jestli k partnerovi nebo k lidstvu. Ono i to lidstvo nás taky časem zklame.  Když jsou lidi nešťastní, že je někdo zklamal, tak jim říkám: „To vím, to chápu, mě taky zklamal každý, kterého jsem blíž poznal.“ Ale víte, je to potřeba unést. Taky máte tu zkušenost? Tak za to děkujte, protože když člověk může odpustit, tak to je krásné.

Proto svatý František píše svým mistrům, že když některý bratr zhřeší a přijde za vámi, abyste mu odpustil, tak ho přijměte skutečně jako bratra a odpusťte mu tak, aby necítil žádné ponížení. A když za vámi nepřijde, nebude žádat za odpuštění, tak jděte za ním a zeptejte se: „Bratře, nechceš, abych ti odpustil?“ Dělejte to taky tak a uvidíte jak je to užitečné. Možná, že tím toho svého partnera trošku nadzvednete, ale když ucítí tu vaši lásku, jak skutečně chcete, aby byl šťastný, abyste se měli rádi, tak to není jistě marný. Zkuste to. Já jsem se taky snažil to praktikovat a ne vždycky jsem uspěl. To nevadí, protože když se na mě někdo rozkatil, tak mu říkám: „No a co si na mne vezmeš? Nic! Tak se nezlob.“ nebo jindy říkám: „Promiňte, že existuji, já už nebudu.“ Když se to převede do humoru, tak ono se to vždycky snáz polyká.

Ještě tady vyzveme sestry, aby nám řekly, říkají si šedé sestry a na svatého Františka taky drží.

Sestra:

Podepisujeme to všechno.

Bernard:

To tedy je jednoduchá věc. Když to umíš podepsat ty, tak je to snadné, ale řekni něco jim, oni z toho nic nemají, že ty něco podepíšeš.

Sestra:

Stojí to za to. Stojí to za to žít podle toho a skutečně vnímat Boží lásku ve všem, co nás obklopuje.

Bernard:

I v těch protivných lidech a spolusestrách taky.

Druhá sestra:

Je to krásné i v tom, že ten život má skutečně smysl a naplňuje, že mohu sloužit těm kolem sebe a že mne to obohacuje a že to dává smysl života.

Bernard:

Amen! Aleluja! No a tak se ještě zamyslete, kolik radostnosti vnášíte do svých rodin, do svého prostředí, když ty koutky máte víc dole nebo víc nahoře. Ono to vyjde nastejno, protože tyhle svěšené koutky, do toho je zapojeno víc svalů než do úsměvu. Proto taky říkám lidem, těm příliš ctihodným, že se mají občas podívat do zrcadla a nemusí se u toho bát, že propadnou marnosti, jen aby se podívali, jak je asi vidí ti, kteří s nimi musí žít. A to stojí za to se podívat na sebe, jestli těm svým bližním a nejbližším nesu radostnou tvář. Víte, to jsou přece ti, co nám pijí nejvíc krev...  Protože když se tváříš kysele, kdo tě má mít rád, zpívá Werich, ne?

Miloš:

Rád bych poděkoval sestřičkám i Vám, bratře Bernarde, za Vaše krásná slova, ale bylo tu mluveno o ztišení, o tichu, o klidu, a tak bych se na to rád zeptal  - nebo bych si dovolil, při vší úctě, trošku zadiskutovat.

Bernard:

Dobře.

Miloš:

Když jste mluvil o ztišení, tak mi tam chybělo jedno slůvko, a to slůvko byla pokora. Možná jsem špatně poslouchal, ale myslím si - je to tedy můj názor - že když se chceme dostat k Pánu Bohu, tak to ztišení by mělo být provázeno pokorou nebo ta pokora by tam měla být obsažena. Je totiž mnoho lidí pyšných a namyšlených, a jak jsme pyšní a namyšlení, tak ať se ztišíme, jak chceme, k Pánu Bohu se těžko dostaneme. To je jedna věc.

A druhá věc, prosím pěkně: Bylo řečeno, že když se dostatečně ztišíme, že jsme s Bohem. Já si myslím, že s Bohem jsme neustále, jestliže je všudypřítomný, a tomu já pevně věřím. A myslím si, že když se dostatečně ztišíme a zklidníme, tak jsme dokonce nejen s Bohem, ale v Bohu.

A do třetice bych se dovolil poprosit, pokud nezdržuji tím, jestli byste mohl pohovořit, třeba jenom krátce hlouběji na to téma zklidnění, ztišení, tak jak znáte. Děkuji.

Bernard:

Tak když chceme slyšet toho druhého, musíme se také sami ztišit a vstoupit na jeho rovinu. Nemůžeme být nad ním a říkat, tebe znám, mám tě přečteného. Týká se to ze všech nejvíc Pána Boha, že bez té prostoty a pokory to nejde. Pokora je pravda. Takže, jestli jsem to opomenul, tak si to tam doplňte alespoň tady a teď. To druhé bylo prosím co?

Miloš:

Uvedl jsem, že jestliže se dostatečně ztišíme nebo zklidníme, tak jsme nejenom u Boha, ale přímo v něm.

Bernard:

Ano, jistě, protože to říká svatý Pavel, že v Bohu žijeme, hýbáme se i jsme. Jenomže to, že v něm jsme, ještě neznamená, že s ním komunikujeme. K tomu se musíme otevřít, a abychom vnímali jeho přítomnost, tak se musíme ztišit. Ale fakt je, že my to máme s Pánem Bohem těžké, protože každá naše představa, kterou si o něm uděláme, je víc nepravdivá než pravdivá. Proto by mělo všechno postupně směřovat k zjednodušení - i ta naše modlitba, že nakonec už jenom koukáme, srdcem, pochopitelně, i očima, a jenom žasneme. Žasneme, jak ničemu nerozumíme, a žasneme nad tím, že On nás může mít ještě rád, takové prevíty. A že mu člověk stál za to, aby za něj poslal vlastního syna na smrt.

Když jsem tuhle zase mluvil o Boží lásce, tak mi říká jedna zbožná duše: „No, a to mě právě rozčiluje.“ Totiž ona je matkou tří kluků, už velkých: „Co je to za lásku, když otec pošle vlastního syna na smrt? Toho Ježíše mám kvůli tomu ráda ještě víc, ale s tím otcem mám pořád potíže.“

Ono je to těžko pochopitelné. Takže vlastně jediné, co je únosné, je ten úžas, se kterým se přibližuji k tajemství, kterému stále méně rozumím - tedy rozumem - a proto mě tak trošku sráží na kolena. Na druhé straně ale pro tu jeho lásku k  mým nejbližším je musím mít taky rád. Víte, to nejde oddělit. My Pána Boha potkáváme v naších bližních. To on k nám přichází a zkoumá: „Hele, jaké je to tvoje srdce, koukni se!“ A je to dáno vztahem k Bohu, který je v  mých bližních. Ale když nám někdo jde na nervy, tak ono to je ořech, honem říct: „No, Pane Bože, do čeho jsi to duši dal? Když mi ho ale posíláš, abys zkoušel hloubku mé víry, tak já to beru, no. Sice mě štve, ale požehnej mu.“

Protože, víte, každý máme nezadatelné právo jit těm druhým na nervy, tak proč by ten druhý nesměl taky, ne? A když to beru s humorem, tak jsem ho dostal proto, abych pořád měl co dělat, víte? My řeholníci to máme ještě dost dobré, protože se můžeme zavřít každý do naší cely jako do jeskyně a nemusíme být s tím nejbližším tak blízko jako vy, když jste v rodině u jednoho stolu a v jedné posteli. To je potom náročnější, ale tam se zase učíte dávat svobodu. Ta je právě charakteristickým rysem lásky, že ten druhý je jiný proto, aby tady byla pestrost, aby mě doplňoval.

Víte, co jsou to manželská setkání? Nevíte. To jsou takové týdenní kurzy, vyšlo to z Finska a dělá to Centrum pro rodinu. Manželé si tam povídají sami se sebou a pak má někdo přednášku o vztazích. Jednou tam byl manželský pár, co byli oba doktoři. On chirurg, syn chirurga, vnuk lékaře: sáhne tady, sáhne sem, všechno se mu musí podat, být na svém místě. A ona byla gynekoložka, tak trošku bohém, no a měli se moc rádi. Jenže když on měl po práci přijít domů, tak ona byla nešťastná, co zase udělala špatně, co nebude na svém místě. On když ji viděl tak ztrápenou, tak říká: „To je hrozné, vždyť já ji utrápím, tak se rozvedeme.“ Z lásky! Je to zajímavé a přitom stačilo jenom trošku víc tolerance. Pochopení, že ten druhý je jiný, aby mě obohacoval. Víte, kdyby byli oba nepořádní, tak by se těžko dostávali do bytu, a proto to musí být tak, že jeden je pořádný a druhý je méně.

Měl jsem taky jednu rodinu, kterou jsem oddával, a ti měli dva kluky, ona byla ještě na mateřské a teď mně říká: „Ten můj Standa mě rozčiluje. Když přijde z fabriky, první co udělá, nesedne si, ale vezme hadr a jde utírat prach a já ho před tím utřela!“ Víte, když se to nebere s humorem, tak je to překážkou ve vztahu a když se to bere s humorem, tak mu řeknete: „No, podívej se, co ti dalo práce, než si našel takového partnera nebo partnerku!“  No, to je doplnění, ne?

To je, jak říká svatý František: „Co se mi hořkého zdálo, proměnilo se mi ve sladkost duše i těla.“ To když políbil toho malomocného. To se vám nepodaří, protože já taky malomocného neviděl, ale když vám jde ten váš nejbližší, váš životní partner hodně na nervy, tak udělejte něco, aby se vám to proměnilo ve sladkost duše i těla. Když mu dáte tedy tu pusu jako František tomu malomocnému.

Tazatel:

Ještě o tom ztišení.

Bernard:

Jo, to ztišení. No, zkuste si sednout, vypnout televizi, pochopitelně i rádio a teď se koukat, co se to ve mně vlastně tak plácá, vevnitř, víte? Co mě znepokojuje, co mě tam straší. A když se budete takhle do sebe dívat chvíli, tak uvidíte, že je toho tam dost. Také se tím odhaluje, o co nám vlastně jde, to je pak moc zajímavé.

Když budeme mlčet, tak úplně nenápadně, tak se tam něco začne hýbat a my si řekneme: je to potřeba nebo není to potřeba? No vždyť vlastně já jsem nepochopený! Já na to říkám: To je dobře, protože každý velikán je nepochopený. To by nebyl žádný genius, kdyby ho všichni chápali. Člověk se může pohladit a říct si, to jsem dobrý, že jsem nepochopený. Stejně tak je to, kdo mě urazil, a proč, čím mě urazil. Víte, to tam vevnitř někdy přetrvává desetiletí, a dokud to nevygumuji, tak nemám šanci setkání s Pánem, protože on říká, odpusť i sobě.

Dovedeme odpustit sobě? A když víme, že odpuštění je velikým darem, že si odpustit smím, proč si tedy neodpustím sám? Protože mám jinou představu sám o sobě, než je realita. Myslím si, že jsem takový, a potom se setkám se skutečností. Když mi třeba někdo říká, že ho někdo vytočil, že ho chytil vztek, tak mu říkám: „A na koho máš ten vztek? Na něj nebo na sebe? Vlastně nejvíc na sebe, že jsem to nezvládl a že jsem tak pitomý, že mám vztek.

Víte, tohle všechno je potřeba srovnat, a potom se teprve můžeme ztišit v tom vědomí, že vlastně o nic nejde. Víte, když nejde o život, tak už zase tak o moc nejde, ne?

Přitom ale i o ten náš život nějak jde, ale trochu jinak - abychom ho dokázali dát,  užít ho ve prospěch druhých. Abychom mohli být alespoň spokojení, když už ne šťastní.

Z čeho vůbec mohu být šťastný? To je taky taková pitomá otázka. Z čeho jsem šťastný, když chci být šťastný? A v čem tedy vlastně své štěstí hledám... To jsou hodně nepříjemné otázky. Ale přitom je tolik potřeba, abychom se sami poznali, protože dokud jsme sami sobě tajemstvím, tak se nemůžeme divit, když ten náš partner je nám taky tajemstvím.

Protože, víte, kdyby byl tak snadno čitelný, tak žít s někým by nebylo takové dobrodružství. Jako ta moje máma, když se mnou žila sedmdesát let a často jenom kroutila hlavou... A to je na tom krásné, ne? Respektovat jinakost toho druhého - nebo tu svou, jak se to vezme - a mít radost z té mosaiky, kterou nám představuje naše společnost, ať ta velká nebo ta malá rodina. To je moc zajímavé, a když otevřeme srdce těm druhým, když se ztišíme v pokoře, tak najednou budeme vnímat úplně jiné roviny života. A potom, když budeme potkávat tady na ulici nějaké ty lidi, tak jim budeme vyzařovat světlo.

Posluchač:

Já bych měl takový dotaz. Toto ztišení taky záleží na rytmu dechu, že, trošku. A dalo by se říct, co do toho rytmu člověk jako myšlenkově dá.

Bernard:

Jak se to říká,  a co se praktikuje - různé ty školy -  tak ono je to vždycky spíš symbolem něčeho hlubšího, a to platí i o dechu... Víte, že když se nadechnu, tak musím zase vydechnout, v tom je život, a právě v tom je komunikace, že to co přijímám, tak dávám zase zpátky těm druhým. A že to nemůže být překotné, jako když jdu ze schodů, protože potom nemohu polapit dech. Musí to být spíš takové klidné. Je to tak nějak? No a právě tohle, ten dech nebo rytmus, to je taky prostředek, jak se udržet v bdělém stavu za pomocí nějakých těch ať slov, vzdychů nebo nějaké té mantry. To je proto, abychom se udrželi v rytmu života, v bdělosti a abychom tak  žili jednotu s universem s lidským rodem nebo s rodinou nebo s Pánem Bohem, jak to kdo umíme. Všechno vlastně vede k němu.

Posluchač:

Chtěl jsem se zeptat, měl František z Assisi taky nějaké hříchy?

Bernard:

No pochopitelně!

Posluchač:

Jestli byste o tom mohl něco říci.

Bernard:

To nevím, ale často naříkal nad svou hříšností a má se za to, že to bylo částečně podloženo i jeho zkušeností, protože když se účastnil války s Perugií a prohráli to, tak byl rok zavřený v místním vězení. Taky se má za to, že to jeho rytířství nebyly jenom klukovské šarvátky, že tam nejspíš šlo o život. Že chtěl potom tolik dělat pokání, a že vyznával, jaký je hříšník - z toho se zdá, že měl asi nějaký škraloupek, že někomu hodně ublížil. Nic přesnějšího o svatém Františkovi a o jeho hříších zřejmě neví ani bratr Michal... Víš něco?

Michal:

Ne.

Bernard:

Tak vidíš. Stačí to?

Posluchač:

Bratře, jak často asi bys doporučoval takové ztišení?

Bernard:

No tak, stačí každý den.

Posluchač:

Stačí jednou za den?

Bernard:

Ano, když to trvá nejméně půl hodiny, tak to stačí. Víte, my tomu říkáme rozjímání a někdy se nám to daří ztišit se až tak, že nás potom probudí jen ten závěr. Hlavně ráno se nám to dobře daří... Sestřičky na to vstávají velmi časně, aby nebylo vidět, jak hluboká je jejich zbožnost. Ale to dělá řeholní praxe vůbec. Když byli bratři centralizovaní na Moravci, měli tam kapli, a protože neměli celý den co dělat, tak aby to zvládli, tak se chodili už ve dvě hodiny modlit do kaple. Vedoucí ji potom začal zamykat a oni stáli ve frontě. Tak ono to má něco do sebe... Když je ticho venku, tak se snáz najde to ticho vevnitř, a když je to o něco hlubší, tak to potom má praktický dopad na naše vědomí. Ale co se týče té doby, tak říkáme, že je potřeba asi takových těch deset minut, aby člověk se vyrovnal a ztišil. 

Miloš:

Budíte se taky na hodinky jako třeba benediktini?

Bernard:

Ne, já se budím automaticky od dvou hodin v noci.

Miloš:

A chodíte na ty hodinky?

Bernard:

Nechodím, protože už chodím těžko i ve dne. Myslím, že se musí taky přihlížet ke stáří - vidíte, právě jsem si to dnes vyzkoušel. Na neděli chodím spát včas, radši před desátou, a pak od dvou hodin v noci nespím a jenom tak klimbám a ráno vstávám o půl páté, protože po půl sedmé odjíždím do Liběchova na mši svatou. Když se vrátím, tak musím ještě připravit něco ke křtu. Teď se musím ještě ke všemu slušně tvářit, víte, to taky vyčerpává, být hodný na lidi. Můžete si to sami vyzkoušet... Oni jsou to takoví pilní návštěvníci kostela, kteří tam chodí jen při křtu nebo svatbě. Onehdy jsem se ptal jedněch: „Modlíte se?“ „Jo, pravidelně, každý Štědrý večer před večeří.“

Podívejte se, když je člověk za celý ten den uplácaný a má naději, že v noci zase nebude spát, tak ví dobře, že zítra bude celý den protivný a nadělá svým bližním víc starostí. Pak je to trošku velký požadavek ještě vstávat o půlnoci a modlit se, a navíc muset jít na hodinky do kostela nebo do kaple, jako se to dělávalo dřív. Život nás dneska koulí a hrne před sebou o něco rychleji.

Posluchač:

Mě kdysi oslovil páter Kubíček, když říkal: „Víš, chceš něčeho dosáhnout, tak je potřeba modlitba, půst a bdění. A teprve teď, když už je mi šestašedesát a pravidelně se v noci budím, tak jsem pochopil, co to bdění vlastně je, co je to za sílu.

Bernard:

Tak to ještě jde. To jsou nejlepší léta, ne?

Posluchač:

Takže vždycky když se probudím, tak si vzpomenu na pátera Kubíčka.

Bernard:

Taky na něj často vzpomínám. Další dotaz, prosím... Nic? Sláva, aleluja! Pane Bože, děkuji ti za to, že mi tleskají na ruce a ne jinak, a tak Tě prosím, abychom dovedli být vždycky radostní. Prosím. Aleluja. Tak ukaž nám tu radostnou tvář Františkovu a dej, abychom se netvářili na ty své bližní, jako když štěně líže citron. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému.

Všichni:

Jako bylo na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.

Bernard:

A tak vám všem požehnej Otec i Syn i Duch svatý. Amen. Když neumíte dělat kříž, nebojte se, musíte ho mít stejně. Já vám děkuji.